Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

1948
 
 
 
POČASÍ
 
     Až do 15. ledna téměř bez sněhu. Teplo, žádné mrazy. Počasí spíše připomínalo březen. 16. ledna napadl sníh a držel do 24. ledna. Pak nastalo tání a od 28. ledna byla pole opět bez sněhu. Na Hromnice bylo teplo, sníh zmizel. Kronikář sázel ve školce ovocná jádra. Až 16. 2. napadl sníh a zůstal ležet. Mrazy se stupňovaly, 21. 2. byl mráz -21°C. Ve dnech 22. a 23. 2. byly vánice, sníh tvořil závěje. Počátkem března sníh zmizel a pak bylo již pěkně.
 
 
RUSKÉ NÁPISY
 
     Z války zachovalo se na venkovních i vnitřních zdech domů několik nápisů. Podléhají však, zvláště venkovní nápisy, rychlé zkáze. Níže uvádím některé z nich v doslovném znění:
viz kronika ručně psaná.
 
VOLBY 1948
 
     Do voleb v roce 1948 šla už sloučená obec s novým názvem „Slezské Rudoltice“. Volby se konaly v hostinci u Čadů. Měly tento výsledek:
Jednotná kandidátka                226 hlasů
Bílý lístek                                    5 kusů
Prázdná obálka                            1 kus
Obrázek pres. Beneše (výstřižek) 1 kus
 
Nový Les: 16 hlasů pro jednot. kand., 1 bílý lístek
Víno: 20 pro jednot. kand.
Pelhřimovy: 41 pro jednot. kand.
                       1 bílý
                       1 prázdná obálka
 
 
ŠKOLSTVÍ
 
     V roce 1948 staly se v naší obci, resp. v našem kraji dvě významné školské události. Dnem 1. září 1948 byla v místě otevřena mateřská škola a týmž dnem v Osoblaze střední škola (bývala měšťanská škola). Otevřením mateřské školy dostává se zaměstnání, dozoru a vychování dětem od 3 – 6 let, otevřením střední školy v Osoblaze usnadňuje se žákům návštěva této školy, neboť vlak k Osoblaze jezdí ve ¾ 8, kdežto k Albrechticím, kamž dříve žáci jezdili, měl odjezd z Rudoltic, již 6,11 hod. Každodenní příliš časné vstávání žáky značně vyčerpávalo.
     Mateřská škola je prozatímně umístěna v budově národní školy v přízemí. Je však pro ni protokolárně zajištěna budova č. 54 ve Sl. Rudolticích – Městýsu, kde se dočasně usadily čsl. stavební závody. Mateřská škola má 24 žáky. Ředitelstvím pověřen Al. Rynda, ředit. národní školy, učitelkou ustanovena Ludmila Špálková ze Vsetína.
    Národní škola má letos jen 55 žáků, neboť vyučuje se pouze 1. – 5. postup. ročník . Vyšší ročníky chodí povinně do střední školy. Žáci jsou rozděleni do 2 tříd. Ředitelem školy je Al. Rynda. Učí 1. třídu. Druhou třídu vyučovala do prázdnin Drahoslava Včelišová, po prázdninách byla přeložena na okres znojemský. Dnem 1. 9. 48 ustanoven učitelem 2. třídy Boris Honzátko z Lipníka. Dnem 1. 9. 48 mění se také název škol a to takto: bývalá obecná škola se nyní nazývá „národní škola“, bývalá měšťanská a nižší se nazývá „střední škola“.
     V tomto oce byla také na školním pozemku založena školní zahrada. Nedostatek drátěného pletiva zdržuje její ohrazení, které je nutné, neboť je v ní nasazeno několik set pláňat. 
    Ručním pracím dívčím vyučuje Anežka Ryndová, řím. katol. náboženství zdejší farář Dr. Jan Blaschke. Českobrat. evang. náboženství a československému vyučují titíž jako loni.
 
 
RODIČOVSKÉ SDRUŽENÍ
 
     V lednu t. r. bylo založeno při národní škole rodičovské sdružení. Jeho předsedou je Frant. Adamčík z Rud. Městýse č. 8.
 
 
SČM
 
     Svaz české mládeže byl v obci založen v roce 1945. Písemné přihlášky členstva pocházejí však z února 1947. Do dnešního dne se vystřídali tito předsedové:
Frant. Dobiáš, Městýs 30
Ladislav Horečka, Městýs 52
Frant. Dobiáš, Městýs 30
Ladislav Gabryš, Ves 6
Oldřich Čada, Ves 22.
     Nyní má SČM 53 členy. Činnost jeho jeví se v přehledu za rok 1948 takto: 4 plesy a taneční zábavy (resp. kabarety), aktivní účast na oslavách státních svátků, brigády na sběr odpadků a na spáleništi p. Chýlka (odpracováno celkem 739 hodin, sebráno 80q surovin), postavil „Vánoční strom republiky“, práci s místní radou osvětovou zájezdy Slezského národního divadla z Opavy a Vesnického divadla z Prahy.
 
 
CHZ
 
      Centrální hospodářské skladiště v Krnově, filiálka Osoblaha, sklad Sl. Rudoltice. Založeno na podzim 1945. Prvním jeho správcem byl Frant. Neuwirth, od 15. 1. 1948 Jos. Grossmann. Celkem má 10 zaměstnanců: z toho 4 úředníci, 6 dělníků.
     Ke zdejšímu skladu patří obce: Sl. Rudoltice, Koberno, Hrozová, Pelhřimovy, Rusín, Víno, Nový Les, Horní a Dolní Povelice.
     V roce 1946 vykoupeno z těchto obcí: pšenice 1354,70q; žita 4105q; ječmene 5054,95 q; ovsa 2941,60 q.
     V roce 1947: pšenice 894,41 q; žita 1120,33 q; ječmene 1783,99 q; ovsa 924,65 q.
     V roce 1948 ( do 31. 12): pšenice 5149,26 q; žita 5081,20 q; ječmene 1853,88 q; ovsa 523,40 q.
ZMĚNY V OSÍDLENÍ
 
     Koncem roku 1948 jeví se proti roku 1947 tyto změny:
Sl. Rudoltice – Ves
Č. p. 11 kromě Jana Šrubaře nájemník Jos. Říčka, vrch. resp. fin. stráže
Č. p. 20 a 88: Miloslav Bačovský
Č. p. 37 neobydleno
Č. p. 44 neobydleno
Č. p. 57 Cyril Svačinka, řezník.
Č. p. 71 Josef Tručka, autodopravce.
Č. p. 93 Jaroslav Vala, nadhajný.
Č. p. 40 Jar. Žák a Frant. Škrobánek, insp. čsl. pojišť.
 
Sl. Rudoltice – Městýs
Č. p. 19 Arnošt Genzer
Č. p. 38 Adolf Hudeček, poštmistr.
Č. p. 40 Kancelář MNV a Okresní národní pojišťovna.
Č. p. 51 Neobydleno
Č. p. 54 Českoslov. stavební podniky.
Č. p. 60 Neobydleno.
 
Amalín:
Beze změn.
 
 
PAMÁTNÉ STROMY
 
     Význačných památných stromů není. Na nádvoří zámku jsou tisy, v okrasné zahradě (západně od zámecké budovy) jsou chvojky, zimostrázy, stříbrné smrky a různé okrasné keře.
 
 
POŠTA
 
     Poštovní úřad je umístěn v domě č. 38 Městýs. Poštovní obvod tvoří obce: Slezské Rudoltice (s Amalínem), Víno, Nový Les. Pelhřimovy, Hrozová, Rusín, Koberno. Kromě poštmistra Adolfa Hudečka jsou dva poštovní poslové: Frant. Adamčík a Rajmund Marcol.
 
 
TELEFONNÍ ÚČASTNÍCI
 
     Na zdejší pošt. úřad jsou zapojeni tito telefonní účastníci:
Č. 1 Stanice SNB v místě
Č. 2 Oddělení finanční stráže v místě
Č. 3 Frant. Horečka, velkostatek v místě
Č. 4 Hospodářské družstvo v místě
Č. 5 Oddělení finanční stráže Rusín
Č. 6 Baťa, prodejna v místě
Č. 7 MNV v místě
Č. 8 Zd. Čada, obchod smíš. zboží v místě
Č. 9 Barbora Apetická, porodní asistentka v místě
Č. 10 Jaroslav Čada, hostinský v místě
Č. 11 Lesní správa v místě
Č. 12 Českoslov. stavební závody v místě
Č. 21 Veřejná telef. hovorna Dolní Povelice
Č. 22 Veřejná telef. hovorna Koberno
Č. 23 Veřejná telef. hovorna Hrozová
Č. 24 Veřejná telef. hovorna Rusín
Č. 25 Veřejná telef. hovorna Sl. Rudoltice.
 
 
RÁDIO-KONCESE
 
     V celém poštovním obvodu je 111 rádio-koncesí, z toho ve Sl. Rudolticích (s Amalínem) 65.
 
 
RYBNÍKY
 
     Mezi Sl. Rudolticemi a Novým Lesem býval dříve rybník. Na tom místě je zřetelně viděti značnou část rybniční hráze. Rybník je také v zámeckém parku.
 
 
OBECNÍ ROZPOČET
 
    Obecní rozpočet na rok 1948 se jevil takto:
Řádná potřeba            203 775 Kčs
Řádná úhrada               30 911 Kčs
        --------------------------------------
Schodek                     172 864 Kčs
 
     Na rok 1947:
Řádná potřeba            150 450 Kčs
Řádná úhrada               29 411 Kčs
        ----------------------------------------
Schodek                     121 039 Kčs
 
 
HASIČSKÝ SBOR
 
     Založen byl koncem roku 1945. Stav koncem roku 1948 je tento: činných členů je 22, přispívajících je 7. V tomto roce zakročil při požáru stodoly p. Čeňka Chýlka č. 34 dne 30. 11. 1948.
     Ve vedení vystřídalo se několik funkcionářů, jak dále uvedeno:
V roce 1946: starosta Albert Šmahlík č. 43
                      Velitel Metoděj Šrubař č. 24
                      Jednatel Ladislav Zátopek č. 21
V roce 1947: Starosta Alois Rynda č. 64
                      Velitel Metod. Šrubař č. 24
                      Jednatel Frant. Šrubař č. 11
 
V roce 1948: starosta Jan Bačovský č. 11
                      Velitel Metod. Šrubař č. 24
                      Jednatel Josef Vegricht č. 37.
 
 
ÚMRTÍ DR. H. C. J. MASARYKA
 
     V časných hodinách ranních dne 10. března 1948 došla zvěst o sebevraždě ministra zahraničí dr. h. c. Jana Masaryka. Skočil ze II. poschodí na nádvoří Černínského paláce. Jako zástupci obce vypravili se na jeho pohřeb Bohuslav Pargač a Alois Rynda. Na základě průkazek, které obdrželi od zaměstnanecké rady min. zahraničí, byli zařazeni do smutečního průvodu. V záplavě věnců byl také vezen velký věnec věnovaný rudoltickými občany.
     Při soukromé rozmluvě se zástupci min. zahraničí po pohřbu bylo zjištěno, že na sbírku 75 000 Kčs bylo mezi zaměstnanci min. zahraničí vybráno asi 12 000 Kčs, zbytek tj. asi 63 000 Kčs dal p. ministr sám.
     Dne 11. 3. 1948 byl zaslán zaměstnanecké radě min. zahraničí tento telegram:
Hluboce dotčeni vyslechli jsme zprávu o tragické smrti našeho milovaného ministra zahraničí Jana Masaryka. V úctě se skláníme před památkou velikého zesnulého, jehož slova nám bývala útěchou v nedávných dobách otroctví. Nehynoucí vzpomínky na tohoto přítele českého lidu zůstanou trvale v našich srdcích.
    S projevem upřímné soustrasti
                                                        rudoltičtí kmotřenci.
 
 
Přípisem č. 17 z 30. 3. 48 odpověděl akční výbor NF v ministr. Zahraničních věcí takto:
     Akční výbor NF v min. zahraničních věcí v zastoupení zaměstnanecké rady děkuje Vám za procítěná slova soustrasti nad úmrtím ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, kterého vždy zachováme ve své paměti jako velkého státníka a dobrého člověka.
                                      (Podepsán předseda a jednatel).
 
 
KINO
 
     První kroky ke zřízení kina zahájila místní rada osvětová již počátkem roku 1946. V červenci 1946 oznámila sem ORO v Krnově, že se jí podařilo získati „československé ústředí pro kinofikaci“ pro myšlenku kina v naší obci (č. j. 353/1 osv. ze 17. 7. 46). Přiložený dotazník byl vyplněn a vrácen. V prosinci 1946 byla podána nová resoluce o zřízení kina (č. j. 5/oso z 20. 12. 1946), podepsaná a orazítkovaná též místními nár. výbory (MSK) a úřady z Rusína, Vína, Nového Lesa, Horních Popelic, Pelhřimov, Hrozové, Koberna a Fulštejna. V červnu 1947 oznámila ORO v Krnově, že min. informací učinilo kroky ke zjištění, zda jsou v Rudolticích podmínky nutné pro zřízení kina (č. j. 204/47 – č. z 9. 6. 47). Ve věci zřízení kina bylo intervenováno písemně i osobně u kmotrů a podle rychlého spádu dalších událostí je téměř jisto, že mají na tem nemalou zásluhu.
     Dne 26. 7. 1947 přijelo sem putovní kino. Zájezd byl opakován 20. září.
     V říjnu 1947 poslalo Čsl. ústředí pro kinofikaci přípis (č. 18111/47 – By/Fro z 27. 10. 47), že na základě naší žádosti a dřívějšího jednání bylo rozhodnuto zříditi v naší obci kino. Současně byly vyžádány plány sálu a budovy.
     Dne 24. 10. 1947 dostavil se krajský technik z Ostravy a projednal podrobnosti týkající se adaptace sálu. Prováděl ji stolař Frant. Makový a elektrotechnik Jan Dolínek.
    V listopadu 1947 sdělila sem správa státních kin v Ostravě (č. j. ME Vr/47-2914 ze 14. 11. 47), že zřizuje v obci státní kino. Koncem listopadu 1947 dotazuje se krajský technik z Ostravy (č. j. 1228/47 –Ka z 20. 11. 47), zda je adaptace sálu hotova. Současně sděluje, že přístroj je zajištěn. V prosinci 1947 se dotazuje opět na stav prací s úpravou sálu (č. j. 1286/47 – Ka ze 4. 12. 47). Konečně jsou nejnutnější práce skončeny. Kino dostává název „Beseda“ a promítá první film (zvukový, 16 mm) „Bílá tesák“ dne 25. 12. 1947. Tento film je promítán i 26. 12. 1947. Dne 28. 12. se hraje „Kříž u potoka“. Pak následují filmy další, každou neděli a svátek odpoledne a večer. Sál má 229 sedadel a 2 úřední (pro jednatele MRO a SNB). Vedení kina převzal Alois Rynda, který se však pro přílišné zatížení veřejnými funkcemi vedení kina vzdal koncem února 1948. Převzal je Antonín Šiška a vede je dosud. Kino má mimo vedoucího ještě tyto zaměstnance: promítače, pokladníka, 2 uvaděče, uklizečku a posluhu (biletáře).
     V roce 1948 dosáhlo kino hrubé tržby 119 248 Kčs a navštívilo je 13 388 návštěvníků.
 
 
ŽIVNOSTI
 
     Koncem roku (případné dřívější opuštění živnosti uvedeno) jsou v obci tyto živnosti:
Baťa, prodejna obuvi Měst. Č. 9. Zahájila provoz 24. 12. 1947. Správcem prodejny je Jos.      
          Marek.
Malíř pokojů a natěrač: Milosl. Hruboš, Měst č. 33 – od 15. 9. 1948.
Trafika: Frant. Švehla, Měst. č. 28 – zahájil prodej v dubnu 1947.
Řezník: Cyril Svačinka, Ves č. 57. Od 3. 9. 1948.
Hostince: Vladim Svítek, Měst. č. 10, od dubna 1947
                Jarosl. Čada, Ves č. 62 – od r. 1945.
                Arnošt Genzer, Ves č. 57 – do září 1948.
Obchod smíš. zbožím: Bedřiška Čadová, Měst. č. 39 – od r. 1945.
Krejčí: Frant. Holub, Ves 72.
Kino (státní): Městýs č. 10. Zahájilo 25. 12. 1947.
Pekař: Jan Navara, Ves 67.
           Josef Šrubař, Měst. 34.
Sběrna mléka: Žofie Brožová, Ves 38.
Kovář: Jan Kapláč (do dubna 1947), pak
            Vladim Kočina (do dubna 1948), pak
            Václ. Kreibich (do října 48).
Zámečník: Alois Svoboda, Měst. 60 (do listopadu 1946), pak
                  Josef Hamáček (do srpna 1948).
Holič: Alois Magnusek, Měst. 46, od března 1946.
Elektrotechnik: Jan Dolínek, Měst. 35, od poloviny roku 1947.
Porodní asistentka: Barbara Apetická, Ves 82.
Autodoprava nákladní: Josef Tručka, Ves 71.
Autodoprava osobní: Karel Apetický, Ves 82.
Stolař: Frant. Makový, Měst. 44.
 
 
LÉKAŘ          
 
      
     V roce 1948 ordinoval 2x týdně (pak 1x) v domě č. 34 – Městýs MUDr. Vladim Jarovik, obvod. lékař z Osoblahy.
ÚŘADY
 
Místní národní výbor – Městýs č. 40
Zeměděl. oddělení MNV na č. 53 Městýs
Národní škola – Ves 64
Mateřská škola – Ves 64
Okresní kancelář čsl. pojišťovny – Městýs 40
Poštovní a telegrafní úřad – Městýs 38
Spořitelní a záložní spolek – Ves 62
Farní úřad církve řim. katol. – Ves 2
Lesní správa – polesí Rudoltice – Ves 55
Stanice SNB – Ves 52
Oddělení finanční stráže – Ves 85
Centrální hospod. skladiště – sklad Rudoltice – Městýs 10
Čsl. stavební závody – Městýs 54
 
 
SVATBY
 
V roce 1945:
25. 8. 45    Josef Blažek, nár. spr. hospodářství v Amalíně č. 8 s Anastázií Jurkovou.
                  Rozloučeni 25. 6. 1948.
3. 11. 45   Arnošt Genzer, řezník a host. ve Vsi č. 57 s Annou Čadovou.
 
V roce 1946:
13. 4. 46    Frant. Hrachový, rolník ve Vsi č. 48 s Ludmilou Zátopovou.
 
   
V roce 1947:
25. 3. 47     Vojtěch Bača, šofér a zámečník ve Vsi č. 82 s Vlastou Čadovou.
20. 4. 47     Josef Tichavský, rolník v Amalíně č. 8 s Jindřiškou Pargačovou.
23. 8. 47     Rudolf Brada, telef. dělník v Horním Benešově s Helenou Kolbeovou ze Vsi č. 46
8. 11. 47     Ludvík Blažek, rolník v Amalíně s Evženií Fofovou z Koberna
 
V roce 1948:
3. 1. 48     Josef Tručka, autodopravce ze Vsi č. 71 s Libuší Procházkovou.
25. 9. 48   Jaroslav Sedláček, šofér z Městýse č. 30 se Zdenkou Dobiášovou.
 
Zaznamenány jsou pouze svatby zdejších občanů. V celku bylo ve zdejším kostele uzavřeno sňatků více.
 
 
 
AKČNÍ VÝBOR
 
     První akční výbor byl sestaven 7. 3. 1948. Byli v něm následující občané:
Předseda: Jos. Marek, vedoucí prod. Baťa
Místopř: Frant Zajíc, strážm. SNB
Členové: Jan Stavárek, Jarosl. Čada, Zdeněk Čada, Zd. Špaček, Jindř. Tomáštík, Ferd.
               Glanovský, Frant. Dobiáš, Ant. Šiška, Mart. Pargač, Stan. Vendolský.
Jednatel: Ludmila Jurková.
 
Časem nastaly ve složení MAV NF (místní akční výbor národní fronty) změny. Josef Marek se vzdal předsednictví, zůstal však členem. Předsednictví převzal dnem 2. 4. 48 Jan Stavárek. Vystoupili Jindř. Tomaštík a Ferd. Glanovský. Nově přibyl Metoděj Šrubař. Od 16. 4. 48 zrušeno členství Ludm. Jurkové a funkci jednatele převzal Frant. Šrubař.
Dnem 23. 4. 48 přibyl jako zástupce Vína Štefan Suran. Dnem 24. 6. 48 vzdal se členství Jos. Marek.
 
Koncem roku 1948 má tedy MAV NF tuto sestavu:
Předseda: Jan Stavárek
Místopř.: Frant. Zajíc
Členové: Jar. Čada, Zd. Čada, Zd. Špaček, Ant. Šiška, Mart. Pargač, Staniol. Vendolský,                                                    
               Metod. Šrubař, Štefan Suran (za Víno) a po Novém roce 1949 přibyl Jan Balaš za
               Nový Les.
 
 
PŘIPOJENÍ VÍNA A NOVÉHO LESA
 
     Dne 28. 2. 1947 podala MSK Víno žádost na MNV ve Sl. Rudolticích o připojení obce ke Sl. Rudolticím. ONV v Krnově se ve své schůzi 14. 3. 47 usnesl připojiti k Rudolticím za účelem společné správy obce Víno a Nový Les (č. I. – 253(1 z 11. 4. 1947). Tímto připojením nezaniká právní samostatnost obou obcí. V uvedeném spise žádá současně ONV v Krnově o sdělení stanoviska MSK ve Sl. Rudolticích. Tato sdělila, že k připojení nemá námitek (č. 518 z 9. 9. 47). Sloučení obcí ke společné správě potvrzeno potom přípisem ONV v Krnově č. I. – 253/1 z 27. 9. 47.
    Jak z uvedeného zřejmo, nepodal žádost o sloučení Nový Les, nýbrž jen Víno. Že Nový Les se sloučením nesouhlasil vysvítá i z toho, že MSK v N. Lese podala dne 9. 10. 47 odvolání proti sloučení pod společnou správu.
 
 
POŽÁR
 
    
V úterý 30. 11. 48 asi v 7,30 hod. vypukl v zemědělské usedlosti Čeňka Chýlka č. 34 ve Vsi požár. Popelem lehly stodola, komory a vepřinec. Shořela sláma a hospod. stroje. Dobytek byl zachráněn. Škoda se odhaduje na 430 000 Kčs. Na místo požáru se sjelo šest hasič. Sborů. Tito mohli se věnovati jen záchraně obytného stavení a chlévů. Práci ztěžoval nedostatek vody. Přece však se podařilo zachrániti chlévy, jejichž střecha místy již doutnala. Příčinou požáru nebyla zjištěna. (zapsáno podle novinářské zprávy).
 
 
SLOUČENÍ OBCÍ
 
    Nynější obec „Slezské Rudoltice“ vznikla spojením dvou původně samostatných obcí. Rudoltic Vsi (ke které patřila osada Amalín) a Rudoltic Městýse. Vzhledem k tomu, že obě obce spolu těsně souvisejí, takže cizinec nepozná, že jde o dvě obce, dále z těch důvodů, že mnohá zařízení jsou spolčená ( škola, kostel, hřbitov, knihovna, hasičský sbor aj.), sešly se obě MSK dne 16. 11. 45 na společné schůzi na MSK v Městýsi (v zámku) a odhlasovaly sloučení obcí v jednu. Žádost řádně doložená byla podána přes ONV v Krnově na ZNV do Ostravy. ZNV – expositura v Ostravě schválil sloučení (výn. Z 10. 5. 46 č. III. – 108/2), což sem ONV v Krnově sdělil přípisem č. I. – 1772 z 22. 5. 46. Zároveň nařídil zříditi společnou prozatímní MSK, než bude sloučení schváleno vládou a uveřejněno v Úředním listě. Společná prozat. správní komise byla sestavena 27. 5. 46. Dne 22. 3. 47 byla zreorganizována na šestičlennou. Po úředním sloučení obce byl stanoven její název na „Slezské Rudoltice“ a sestaven stálý MNV, který má 15 členů. Jména částí obce, tj. Ves, Městýs a Amalín zůstávají však zachovány. Právě tak má každá část obce své samostatné číslování.
 
 
PŘÍJMY OBCE
 
     Obec Rudoltice Ves, Rudoltice Městýs ani sloučená obec Slezské Rudoltice neměly a nemají dosud vyrovnaný rozpočet. Jsou závislé na zemském příspěvku. Níže uvádím hlavní zdroje příjmů v r. 1946 (výroční účty za r. 1947 a 1948 nejsou hotovy).
Přirážky k přímým daním           42 237,90 Kčs
Dávky z nápojů                           16 862,80 Kčs
Zemský příspěvek                      107 000 Kč.
 
 
 
 
NOVÉ STAVBY
 
     Stavební obnova pokračuje pomalu. V roce 1948 byly provedeny tyto stavby:
Na č. 51 (Valchář) byly postaveny nové chlévy;
Na č. 23 (Špaček) stodola a kůlna;
Na č. 9 v Amalíně (Kocián) nová stodola (není přikryta).
 
 
 
MRO
 
     Místní rada osvětová byla založena 28. 9. 1945. Jejím předsedou zvolen Alois Rynda, řídící učitel a je jím dodnes. Sestava MRO prodělala mnoho změn a není ustálena dodnes. Proto další členy neuvádím. Částečně jsou uvedeni v protokolní knize MRO.
     MRO pořádala veřejné oslavy všech státních svátků a významných dnů a spolupůsobila téměř při všech jiných kulturní h a částečně i zábavných podnicích. Organizovala zájezdy divadelních jednot. Tak hostoval na zdejším jevišti několikrát ochotnický spolek „Tyl“ z Třemešné, jehož představení (Jedenácté přikázání, Žebřík do nebe, Milion sem – milion tam aj.) získala u zdejšího obecenstva značné obliby. V roce 1948 zorganizovala MRO dva zájezdy Slezského národního divadla z Opavy (Dítě, Sedlák svým pánem a dětské představení O hubatém ševci( a jedno představení Vesnického divadla z Prahy (Nemá kocour pořád posvícení, Maminka a dětské maňáskové představení „Zasadil dědek řepu“.) Zájezdy SND z Opavy jsou velmi hodnotné a obecenstvo se na ně těší. O tom svědčí i mimořádně velká návštěva divad. představení. V organizování oslav a divadelních zájezdů bude pokračováno i v roce 1949.
     MRO má též hlavní zásluhu na zřízení kina v naší obci a na zavedení (aspoň urychlené!) motor. vlaků na zdejší trati.
 
 
MOTOROVÉ VOZY ČSD
 
 
     Dne 22. 8. 1946 byla na minist. dopravy v Praze odeslána z popudu MRO žádost místního národního výboru o zavedení motorového vlaku na trati Třemešná – Osoblaha (viz č. j. 455 z 13. 8. 46). Ministerstvo dopravy svým přípisem (č. D-53754/46 – II/1 z 28. 8. 46) uznalo oprávnění naší žádosti, ale sdělilo, že mot. vozy, přidělené dříve na naši trať byly válečnými událostmi zničeny, že však v nejbližší době bude opraven motor. vůz pro úzkokolejnou trať Jindř. Hradec – Obrataň a odtud že bude ihned přesunut jeden mot. vůz na naši trať. Též je v přípise uvedeno, že nové mot. vozy pro zdejší trať jsou objednány.
(Dodatkem k žádosti, v níž je řeč na předešlé stránce, uvádím, že kromě MNV ve Sl. Rudolticích, podepsaly ji MNV (MSK) Koberno, Rusín, Víno, Pelhřimovy, Horní a Dolní Povelice, Dívčí Hrad a Fulštejn.)
     Zatím čas plynul, ale „motoráky“ pořád nic. Proto za vedení MRO byla sestavena nová žádost (č. 455/1 ze 17. 11. 1946), v níž poukázáno mimo jiné na slova „v nejbližší době“, uvedená v přípise ministerstva dopravy. Na originále žádosti bylo již 15 razítek různých úřadů a škol a byli bychom sháněli další, kdyby nebyla mezitím došla radostná zvěst, že „motorák“ již koná na zdejší trati zkušební jízdu. Následkem toho nebyla již pečlivě připravená žádost odeslána a byla uložena ke spisům.
     Počátkem roku 1948 (asi 6. 1. 48) byly dodány dva nové motorové vozy krásně vybavené, čímž se doprava opět zrychlila a zpříjemnila.
 
 
 
OKRESNÍ SOUD
 
     Koncem roku 1945 byly nalezeny ve starých papírech na půdě domu č. 54 v Městýsu části starých katastrálních map okolních obcí. Tehdy jsem si všiml, že v legendě asi dvou map bylo pod jménem obce (německým) uvedeno „Bezirk Rosswald“. To by nasvědčovalo tomu, že Rudoltice byly kdysi sídlem soudního okresu. To bylo mimo jiné podkladem žádosti, kterou podal MNV dne 5. 12. 46, č. 656 na ministerstvo spravedlnosti v Praze. V roce 1947 byla tu v této záležitosti komise okresního soudu v Krnově. Po provedeném šetření neshledala však prozatím za nutné zříditi již nyní v místě okresní soud. Navrhla však, že by prozatím stačilo, úřadovati tu ve dvou dnech v měsíci. Tím byla celá záležitost vyřízena.
 
 
SPOŘITELNÍ A ZÁLOŽENSKÝ SPOLEK
 
     Již v roce 1945 vyskytly se snahy zříditi v obci spořitelnu nebo záložnu. Když na společné schůzi obou MNV dne 16. 11. 45 bylo projednáváno sloučení obcí, bylo současně usneseno zříditi „Spořitelní a záloženský spolek“. Přípravnými pracemi byli pověřeni: Arnošt Gloser, Karel Čada a Frant. Neuwerth. Největší práci měl pokladník Arnošt Gloser. Předseda spolku Karel Čada přiložil také ruku k dílu.. Nejprve bylo nutno nalézt knihy bývalé německé Reifeisenky. Po dlouhém pátrání a hledání byly nalezeny ve váze naproti č. 68 ve Vsi. Tato váha je také majetkem „Spořitelního a záloženského spolku“. Pak bylo nutno přihlásit na předepsaných tiskopisech všechny jednotlivé sklady (i markové). A právě likvidace těchto starých vkladů byla nejpracnější. Po Gloserovi byl pokladníkem František Strniska, resp. finanční stráže a nyní Al. Sedláček, vrchní resp. fin. s. v. v. Starostou spolku je stále Karel Čada č. 22. Úřední hodiny jsou 1. a 3. neděli v měsíci v úředních místnostech v host. č. 62 ve Vsi.
KMOTŘI 1948
 
     Kmotrovství i v roce 1948 přineslo obci ovoce. V lednu 1948 obrátili jsme se kmotra s prosbou o plénkovinu, které byl stále nedostatek. A kmotři skutečně pomohli. Sehnali našim maminkám 120 m plénkoviny. Maminky si ji sice zaplatily, ale přece jen byly rády, že ji dostaly. Po únorových událostech došlo i ke změnám v zaměstnanecké radě min. zahraničí a tak když tam na sklonku roku 1948 zavítal Boh. Pargač, správce zdejšího polesí, našel tam ze „starých známých“ jen p. Podlahu. Přesto však podařilo se mu navázati styky s novými funkcionáři zaměstnanecké rady a tím bylo kmotrovství zase oživeno. Projevilo se to i finančně, neboť k vánocům 1948 poslali kmotři zdejšímu MNV 34 897,20 Kčs pro sociální účely.
     V zimě 1947 – 48 za velkého nedostatku brambor obrátili se zase kmotři na nás s prosbou o brambory. A tu zase promluvila dobrá srdce našich občanů: vybrali mezi sebou 48 q brambor a darovali je svým kmotrům.
     Ve shrnutí jeví se tedy dosavadní přínos do obce z titulu kmotrovství takto: na hotovosti téměř asi 35 000 Kčs, pomoc při obstarání plénkoviny, dále další morální a osobní podpora při zřizování kina apod. Nechť i v dalších letech prospívá kmotrovství naší obci aspoň jako dosud.
 
 
PORODY
 
V roce 1945 narodili se tito noví občánkové:
Jan Stavárek, syn rolníka č. 9.
 
V roce 1946 následovali:
Bohuslava Pargačová, dcera Martina Pargače z Amalína č. 13.
Jiří Marek Šmahlík, syn rolníka ze Vsi č. 43. Zemřel v Opavě 7. 7. 47
Ludmila Maková, dcera stolaře z Městýse č. 44.
Vojtěch Bača, syn šoféra a zámečníka ze Vsi č. 82.
Jarmila Julie Svobodová, dcera zámečníka z Městýse č. 60.
Věra Ludm. Rajnochová, dcera rolníka ze Vsi č. 29.
Jan Blažek, syn Jana Blažka z Amalína č. 7
Alena Marie Gabryšová, dcera rolníka ze Vsi č. 6. Zemř. 17. 2. 47.
Dagmar Marie Veselková, dcera zemědělce ze Vsi č. 49. Zemřela 15. 1. 47.
 
V roce 1947 se narodili:
Zdeňka Stavárková, dcera rolníka ze Vsi č. 9.
Jaroslav Čeněk Chýlek, syn rolníka ze Vsi č. 34.
Ludmila Šmahlíková, dcera rolníka ze Vsi č. 43.
Božena Hamáčková, dcera zámečníka v Městýse č. 60.
 
V roce 1948 se narodili:
(dvojčata) Josef a Božena Bačovských, děti rolníka ze Vsi č. 44 (Milosl. Bačovský            
               nyní na č. 20).
Vladimír Bačovský, syn rolníka ze Vsi č. 20
Zdenka Eva Blažková, dcera rolníka z Amalína č. 7.
Antonie Veselková, dcera zemědělce ze Vsi č. 49.
Jiří Šrubař, syn rolníka ze Vsi č. 24.
 
Jindřich Gabryš, syn rolníka ze Vsi č. 6. Zemřel 11. 4. v Albrechticích.
Rudolf Frant. Brada, syn telegraf. Dělníka v Horním Benešově – matka bydlí ve Vsi
               č. 46.
Jaroslava Ludm. Tomáštíková, dcera vrch. resp. fin. str. ve Vsi č. 85.
Frant. Alois Holub, syn krejčího ze Vsi č. 72.
Vlasta Antonie Blažková, dcera rolníka z Amalína č. 3.
Ludvík Blažek, syn rolníka z Amalína č. 19.
Ludmila Marie Stavárková, dcera rolníka ze Vsi č. 9.
Vlasta Helena Zoníková, dcera dělníka v Osoblaze. Uvádím zde pro zajímavost:
                  matka jela sanitním autem do nemocnice v Albrechticíh. Cestou počala rodit a
                  porodila v domě porodní asistentky ve Vsi č. 82.
František Jan Genzer, syn dělníka v hosp. druž. Městýs č. 17.
dvojčata František a Jaroslav Sedláčkovi z Městýse č. 30. Oba zemřeli 22. 12. 48.
 
 
ÚMRTÍ
 
V roce 1945 zemřeli:
Jaroslav Bonárek, člen správní komise v Rud. Narozen 1923 v Komárně,                                                                                                                               pohřben v Olomouci. Usmrcen výbuchem granátu na poli v Amalíně.
Jana Blažková, vdova v Amalíně č. 7 (naroz. 1866).
 
V roce 1946 zemřeli:
Marie Čadová, vdova ze Vsi č. 22. Zemřela ve věku 90 let.
Jan Čada, nár. spr. ze Vsi č. 34, ve věku 59 let.
František Dobiáš, rolník z Městýse č. 30. Zemřel v Albrechticích ve věku 49 let.
Josef Opěla, tajemník MNV v Městýsu. Zemřel na tyf v Albrechticích ve věku asi 22 let.     
              
 
V roce 1947 zemřeli:
Dagmar Veselková, dítě ze Vsi č. 49 ve věku 1 měsíce.
Alena Gabryšová, dítě ze Vsi č. 6 ve věku 2 měsíce.
Anna Reková, výminkářka ze Vsi č. 19 ve věku 79 let.
 
V roce 1948 zemřeli:
Jindř. Gabryš ze Vsi č. 6, dítě ve věku 5 dní.
František a Jaroslav Sedláčkovi, dvojčata z Měst. č. 30. Prvý žil 3 hodiny, druhý 1 den.
               
 
(Zapsáno podle zdejší farní matriky).
 
 
 
 
 
 
FINANČNÍ STRÁŽ
 
     Finanční stráž byla v obci již v roce 1938, tedy za první republiky. Její příslušníci byli ubytování v domě č. 26 v Městýsu. Někteří z nich se po osvobození v roce 1945 opět sem vrátili. Byli to tito: Frant. Jiříček, Frant. Strmiska, Petr Špičák. V Rusíně byli v roce 1938 tito: Josef Rech, Josef Piňos.
     Po osvobození nastoupila finanční stráž ve zdejší obci 16. 6. 1945. Její příslušníci měli zprvu kancelář i kasárna ve vilce č. 87 (vedle školy). Velitelem byl Jos. Rech, vrchní resp. fin. str. Dále následovali: Václav Tručka Městýs č. 9, Jindř. Tomaštík Ves č. 85, Frant. Jiříček Ves č. 87, Frant. Vrtílek Ves č. 85, Frant. Strmiska Městýs č. 51, Frant. Hodinář Ves č. 90, Jos. Piňos Městýs č. 49, Petr Špičák Ves č. 72. V červnu 1946 přibyl ještě Jan Světlík a ubytoval se v Městýsi č. 36. Od prosince 1945 přesídlilo oddělení fin. stráže do vilky č. 85.
    Po únorových událostech byl správce oddělení Jos. Rech přeložen do Čes. Těšína. Správcem oddělení se stal Josef Říčka, vrchní resp. fin. str. Koncem roku 1948 byl sbor fin. stráže zrušen a jeho působnost přešla dnem 1. 1. 1949 na útvary SNB. Příslušníci f. s. vykonávají prozatím službu dále, ale jejich velitelem je od 1. 1. 1949 Zdeněk Novotný, strážm. SNB.
 
 
ZALOŽENÍ OBCE
 
     (Podle záznamů místní církevní matriky). Ves Rudoltice byla založena asi roku 1245 (za panování krále Václava I.) . Městýs Rudoltice založen asi v letech 1670 – 1680 (za panování krále Leopolda I.). Nynější kostel ve Vsi Rudolticích postaven v letech 1870 – 74.
Panství Rudoltické před válkou 30ti-letou patřilo hraběcímu rodu von Sedlický z Holčic – Čechy. Později přešlo do lenního držení hraběcího roku von Hodic od majitele panství – kapituly biskupské v Olomouci.
 
Posledním lenním držitelem byl hrabě Albert von Hodic, narozený 27. 5. 1706, ženatý s kněžnou Žofií z Bayeruthu (Bavorsko)¨, blízkou příbuznou pruského krále Bedřicha Velikého. Albert Hodic zemřel jako bezdětný vdovec a pochován bez církevních obřadů ve farním kostele ve Vsi Rudolticích dne 18. 3. 1778. Žil velmi rozmařile a zpustle. Rudoltické panství velmi zadlužil a zanedbal. V posledních letech jeho života, bylo toto panství dáno do vnucené správy hraběte Anton von Kašnic. Pod jeho správu patřily 4 dvory: Antonsberk (Antonínov) – část Koberna podél silnice, Bode (nynější Amalín), Kaschnitzberg (Kašnice) a Grundek. Antonínov byl později rozparcelován a přidělen obci Kobernu. Dvůr Bode rovněž rozparcelován a osazen lidmi z Úvalna. Přidělen k obci Ves Rudoltice. Dvůr Antonsberg měl jméno po správci Antonu von Kaschnitz a Bode dostal jméno Amalienfeld po manželce hraběte von Kaschnitz, Amalii. Amalín byl založen roku 1776 (za Marie Terezie).
     V Hrozové bylo panství (velkostatek) v č. 2, jehož majitelem byl baron von Friedenthal – z Rožmitálu a Blatné v Čechách. Později bylo rozparcelováno.
 
 
KNIHOVNA, ČÍTÁRNA
 
    Veřejná obecní knihovna byla založena na podzim 1945. Prvním předsedou knihovní rady byl Alois Rynda, řídící učitel. Za pomoci některých občanů; zvláště tajemníka MNV v Městýsu Josefa Opěly upravil v zámku jednu místnost v přízemí, která potom sloužila za knihovnu a čítárnu. Veřejnosti byla zpřístupněna před vánocemi 1945. Zároveň zahájeno půjčování několika málo svazků, z nichž asi polovinu zapůjčil Opěla, který byl prvním knihovníkem. Místnost byla studená, nedala se vytopit, proto se v ní lidé dlouho nezdržovali. Sedávali v zimnících u časopisů nebo hráli šachy. Přece však byl položen základ lidovýchovy pomocí veřejné knihovny.
     V zimním období 1946 – 47 byla knihovna a čítárna v budově MNV v domě č. 68 ve Vsi. Zvláště čítárna se těšila značné oblibě mládeže, která tam nacházela zábavu v časopisech a společenských hrách. Knihovníkem byl jednak Alfred Volf, učitel, jednak Frant. Šrubař, tajemník MNV.
     V zimním období 1947 – 48 se knihovna opět stěhovala do býv. hostince na náměstí č. 40 (zároveň s MNV). Knihy půjčoval Frant. Šrubař, tajemník MNV. Čítárna v tomto období nebyla již otevřena. Snad by se ani vzhledem ke zřízení kina netěšila takové pozornosti jako dříve.
     Pro zimní období 1948 – 49 převzal funkci knihovníka nově nastoupivší učitel Boris Honzátko. Koncem roku 1948 má knihovna 259 svazků. Z toho 160 zábavných, 65 pro mládež, 25 naučných, 2 časopisy a 7 básní. Je stále doplňována. Umístěna je v budově MNV v Městýsu č. 40, půjčuje se jednou týdně. Navštěvují ji nejen místní čtenáři, ale i z okolních obcí. Doufáme, že se nám v příštích letech podaří zvýšiti počet knih tak, aby na hlavu připadala jedna kniha.
 
 
 
ZVÍŘECTVO
 
Níže uvádím stav hospodářského zvířectva pokud byl zjištěn podle zápisů na MNV:
 
Druh:                                     1. 7. 1945      1. 1. 1946     1. 1. 1948     1. 1. 1949
Koně                                       36                      36                  52               41
Hovězí dobytek                      63                     112                178             164
Prasata                                     -                         33               166                94
Ovce                                        -                         10                   3                10
Kozy                                       46                       56                  42               14
Slepice a kohouti                  192                      228               328             554
Husy                                       14                        47                  51               57
Kachny                                    -                          15                  36               20
Krůty                                       -                            -                     5               11
Liliputky                                 -                             5                    -                 5
 
 
 
 
DĚJINY ZÁMKU
 
     Napsal Dr. Jan Blaschke, farář ve Sl. Rudolticích.
Od nepanšti patřilo Osoblažsko a Jindřichovsko biskupovi olomouckému. Když byly založeny slezské zemské desky, žádali páni slezští, aby panství osoblažské a jindřichovské bylo vloženo do slezských desek zemských. Biskup olomoucký však se tomu vzepřel a dal vložiti zboží osoblažské a jindřichovské do zemských desek moravských cudy olomoucké a tím se stalo, že Osoblažsko a Jindřichovsko patřívalo vždy k zemi moravské jako enkláva.
     Biskupské zboží bylo rozděleno na vícero statků, jako na osoblažský, hlinecký, fulštejnský, v Dívčím Hradě, povelický, hronovský, pelhřimovský, rudoltický aj. Statky zadával biskup olomoucký lenním právem svým manům čili lenníkům.
    Prvním držitelem statku rudoltického uvádí se v dějinách rod pánů z Fulmensteina čili z Fulštejna, který se přistěhoval s biskupem Brunonem ze Schaumburku a Holštýna do naší vlasti a zaujal zde svého času dosti význačné místo. Sídleli na hradě Fulštejnu, nyní zbořeném, a měli též zboží hrozovské a rudoltické v držení. Doprovázeli r. 1255 svého lenního pána biskupa olomouckého na válečném tažení českého krále Přemysla Otakara II. proti pohanským Prusům. Při této příležitosti měl král Přemysl Otakar II. přehlídku svého vojska v Hrozové. Ústní podívá odsunutých Němců označovalo vyvýšenou skálu v údolí Hronovského potoka za Hrozovou směrem k Rusínu za místo, ze kterého přehlížel král své vojsko, a zvali tuto skálu „Konigstuhl“ tj. Stolici královskou. Tehdy dal jmenovaný král městu Hlubčicím rozsáhlý les, táhnoucí se podle polských hranic od Hlubčic směrem k Osoblaze. Vděčné město ctilo památku českého krále do posledních dob pojmenováním jedné z hlavních ulic jménem královým.
     Rod pánů z Fulštejna, kteří zdomácněvše u nás zvali se Sukové z Fulštejna, vymřel v 16. stol. A panství rudoltické převzali páni Sedličtí z Choltic. Zúčastnivše se vzpoury českých stavů proti králi Ferdinandovi, pozbyli svých statků.
     V držení zboží rudoltického nastoupila říšská hrabata z Hodic. Páni z Hodic sídlívali na zámku v Rudolticích, jejž vystavěli v téže době v nynější podobě a značně jej zvelebili. Jako budovatel nynějšího zámku je jmenován Karel z Hodic koncem 17. století, tedy po válce třicetileté. Byl zámožný. K jeho majetku patřily nejen Rudoltice, nýbrž i Fulštejn, Dolní Povelice, Bouzov aj. Zdá se však, že své poddané dosti utlačoval. Zachovala se nám zpráva o dlouhém a urputném sporu rudoltických poddaných se svým pánem pro přílišnou robotu. Proces tento se táhl velmi dlouho a Rudoltičtí to nakonec přece vyhráli u císařského soudu ve Vídni. Karel z Hodic, chtěje míti na svém rudoltickém panství též „město“, založil koncem 17. století u zámku „Městýs Rudoltice“, jenž je tedy mnohem mladší samotné Vsi Rudoltice. Karel z Hodic je pohřben se svou manželkou ve Františkánském klášterním kostele v Hlubčicích, jehož byl za života velkým dobrodincem.
     Karel z Hodic měl mnoho dětí, jejichž narození nebo sňatky jsou zapsány v rudotických farních matrikách. Zajímavé je, že při oddavkách jedné z Hodicových dcer byl za svědka známý rakouský vojevůdce Daun, jsa tehdy ještě mladým poručíkem. Nejznámějším z jeho dětí se stal jeho nástupce na rudoltickém statku – Albert z Hodic.
     Albert z Hodic se narodil v Rudolticch v r. 1706. Byl velmi nadaný, avšak lehkovážné a neklidné povahy. Po studiích v Lehnici a ve Vídni dal se do světa a prošel Itálií, Francií, Rakouskem a Německem. O něm vyprávěli odsunutí Němci spoustu nejrůznějších anekdot a příhod, význačných pro ducha tehdejší doby a způsob zacházení feudálních pánů s lidem poddaným. Tak již jako student ve Vídni byl nezdara a táta Karel z Hodic se vydal na cestu, aby si na synka „posvítil“. Nezbeda Albert dověděv se to sebral několik kamarádů studentů, přepadl otcův povoz, vypřáhl koně a převrhl vůz i s milovaným tátou. Otec Karel obrátil, jel domů a od té doby nechtěl o svém nezdárném synu ani vědět. Na svých toulkách po světě přišel Albert též do Bayerthu v Bavorsku a zamiloval se do tamější vládnoucí vévodkyně Žofie z Bayeruthu a Weisenfelsu, ač byla o 22 let starší. Byla prý to veliká krasavice, jak lidé vypravovali. Albert a Žofie se vzali tajným sňatkem, o čemž se dosud zachoval úřední zápis. Teprve po letech byl tento morganatický sňatek uznán a uveřejněn. Se svou chotí navrátil se Albert po letech do Rudoltic. Na zprávu, že se syn vrací, dal starý otec Karel zatarasiti všechny vchody do zámku nechtěje o synu asi slyšeti. I jal se milý Albert obléhati zámek a vzal ho bojem a násilím. Pak teprve podařilo se choti Albertově usmířiti rozzlobeného otce a Albert byl opět přijat na milost.
     Po smrti otcově převzal Albert panství rudoltické. Tehdy doznal rudoltický zámek svého největšího rozkvětu a přímo evropského věhlasu. Albert přivolal z daleka široka výtvarné umělce, sochaře, štukatéry, malíře a vybudoval zámek co nejskvěleji. Zachovala se nám o tom celá literatura s popisy různých komnat a sálů v zámku. Po způsobu tehdejších zámeckých pánů zavedl do zámku spoustu vodotrysků a vodních her. Občané rudoltičtí mluvili o 500 vodotrysků, jež prý měl v zámku a v přilehlém parku. Jeden z nich prý měl Albert i na psacím stolku, což je ovšem asi přehnáno. Vodu k tomu bral z velikého rybníku nad vesnicí směrem k Novému Lesu. Značná část hráze tohoto rybníku je v těch místech dosud patrna. Zámecký part značně rozšířil a skvěle upravil. Na západní straně zámku směrem k vesnici založil park po způsobu francouzském, tak zvanou květnou zahradu. Větší část parku na straně východní a severní byla vysázena po způsobu anglického parku s pěstěnými trávníky, lesíky, rybníčky, vodním kanálem, po kterém se jezdívalo na loďkách. Za ozdobu parku sloužily různé okrasné stavby, antické a čínské chrámy jakož i sochy roztroušené po celé zahradě.
     Teď ovšem z té slávy nezůstalo ničeho leda něco poškozeného štuku ve dvou zámeckých pokojích, pak překrásná kazatelna a kruchta vzácné řezbářské práce v zámecké kapli a výrazný nástěnný kříž v sakristii téže kaple.
     V tak upraveném zámku žil si Albert z Hodic rozmarným a veselým životem. Nadané hochy a dívky svých poddaných dal vychovati za hudebníky, divadelní herce a herečky. Z nich pak a přivolaných cizích umělců sestavil hudební těleso a zpěvácký a herecký soubor. Zámku měl divadélko, kde dal prováděti opery a divadelní hry. Občas tu hostoval a předváděl svá díla tehdejší známý slezský skladatel Dittersdorf. Z daleka široka příjížděli hosté pokochati se divadelními a operními představeními a velkolepými slavnostmi uspořádanými rudoltickým pánem. Až z daleké Francie zavítali sem hosté, jak dosvědčují francouzské zprávy cestovatelské a též i místa v listech slavného francouzského básníka a filosofa Voltaire. Pověst o těchto slavnostech zachovala se v různých anekdotách mezi lidem. Tak prý při nočních slavnostech v zámeckém parku dal Albert nejhezčí dívky a jinochy svých poddaných postavili na podstavcích podél cest zámecké zahrady v úboru starých řeckých bohů a bohyň, jako Afrodity, Hermesa, Hery, Atheny aj. a za zvuků zámecké hudby a při čarovném osvětlení procházeli se hosté s Albertem zámeckým parkem. Tak ne právě bezvadným způsobem užíval Albert práva, příslušného tenkrát vrchnosti nad svými poddanými. Že mnozí z těchto hudebníků, herců a hereček rudoltických se později proslavili ve světě jako umělci, málo na tom mění.
     Albert byl neklidný duch. Jednak sice, jak jsme viděli, pěstoval vážné umění hudební, divadelní a výtvarné, ale pobavil se neméně na nicotných pošetilostech. Tak objevil kdesi holku s kníry. I navlékl ji do bílé husarské uniformy, posadil ji na bělouše, a když vyjížděl, musela jezdívat na koni před jeho kočárem. Sebral také po světě různé trpaslíky, mouřeníny a jiné nezvyklé lidičky a projížděl se s nimi po kraji. Když v sedmdesátých letech 18. století zavítal císař Josef II. do Slezska a okolní šlechtici se sjeli do Krnova, aby vzdali císaři hold, přitáhl milý Albert s celým hlučným cirkusem za císařem do Krnova. Císař, vycítiv asi posměch, který si z něho Albert tropí, jsa oddaným přítelem a ctitelem pruského krále Bedřicha II., svého příbuzného po manželce, Alberta nepřijal a okamžitě ho vykázal z Krnova.
     Krále Bedřicha II. velice, až vlastizrádně ctil, jak třeba ukazuje zachovalý ještě štukový medailon Albertův v zámku s nápisem: Albertu de Hodit Friderici Magni sacerdos – Albert z Hodic Bedřicha Velikého kněz (ctitel). Několikrát byl Bedřich II. hostem Albertovým na rudoltickém zámku. Při jedné takové návštěvě hráli král a Albert na louce za zámkem v zámeckém parku šachy s živými figurami. Jindy zase přivítal Albert hosta okázalým hudebním provedením. Tu prý král, ohlížeje se po hudebnících, pravil „Pozoruji, že ti hudebníci jsou si až nápadně podobní.“ Albert na to odpověděl: „Veličenstvo, neračte mysliti, že všichni jsou mými dětmi.“
     Ve slezských válkách, v nichž náš kraj velice utrpěl, dostal se král Bedřich na rudoltickém zámku jednou do velikého nebezpečí : tak tak že neupadl do zajetí rakouských husarů. Jenom zákrokem a přičiněním Albertovým podařilo se králi uprchnouti. Není proto divu, že na vídeňském dvoře císařském netěšil se Albert právě nejlepší pověsti.
     Že tento způsob života stál Alberta hodně peněz, je nabíledni. Promarnil prý za svého „hospodaření“ v Rudolticích asi 13 miliónů zlatých, na tehdejší dobu přímo závratnou sumu.
     Albert z Hodiců byl bezdětný. Po smrti své manželky zůstal vdovcem. V případě smrti Albertovy měl proto statek, rudoltický podle lenního práva opět připadnouti lennímu pánovi – biskupu olomouckému. I vykládá se, že Albert ke konci svého života maje veliké dluhy napsal biskupovi dopis, v němž se dožadoval většího obnosu peněz jako půjčky a dodal prý :“Pak-li biskup peněz nepošle, ožením se s mladou zdravou dívkou a čert by v tom musel být, abych do roka neměl dědice.“ Biskup mu ty peníze raději poslal, než aby pozbyl naděje na vrácení panství rudoltického.
     Jinak se Albert nikterak nelišil od ostatních tehdejšího feudálních pánů, ponejvíce pyšně vyvýšených nad poddaným pracujícím lidem. Tak se vykládá, že jednou jel kočárem přes Osoblahu do Hlinky. Před ním jela na koni zmíněná již husarka, za ním na kočáru stáli dva lokajové. Za Osoblahou setkal se v úvozu se sedlákem,jedoucím se svými kravičkami z pole. Albert zastavil, lokajové vypřáhli sedlákovi kravičky a zahnali je do pole, vůz vyhodili z úvozu a milostpán Albert mohl jeti klidně dále. Sedlák ať si svoje věci posbírá jak může, vždyť je to jenom sedlák. Není divu, že o několik roků později vypukla ve Francii ona veliká revoluce, která ve svých důsledcích i u nás smetla vrstvu zpupných pánů a osvobodila lid.
     Napětí mezi pánem na Rudolticích a císařským dvorem vídeňským vyvrcholilo. Byl vydán na Alberta zatykač. Proto uprchl přes tehdy nové hranice pruské do Hlubčic a dále do Kozlí kamž mu jeho přítel pruský král Bedřich II. poslal lodičku, kterou se Albert přeplavil do Berlína. Bedřich vykázal mu v Postupimi dům, kde starý Albert z Hodic strávil poslední léta svého života. Vzpomínku na něho udržoval v Postupimi název jedné ulice „Hoditzstrasse“ – Hodicova třída.
     Albert zemřel 18. března 1778 v Postupimi. Jeho mrtvola byla převezena do Rudoltic a zde pohřbena v rodinné hrobce pod starým farním kostelem. Matrika úmrtní o tom zaznamenává (přeloženo z latiny): 1778 v měsíci březnu dne 18. zemřel v Postupimi Nejjasnější pán pan Albert Josef svaté římské říše hrabě z Hodic, pán feudálních statků Rudoltic, Fulštejna a Dolních Povelic. Zemřel nezaopatřen sv. svátostmi. Pohřben však byl ve farním kostele rudoltickém v kapli nejblahoslavenější Panny Marie v náhrobku jím vystavěném, který jest na straně směrem k hřbitovu, vedle vévodkyně Beurentské, své manželky. Tento pohřeb se konal v Rudolticích dne 2. května 1778 beze vší slavnosti.
     Dnes po hrobu Hodicově nezůstalo ani památky. Když v letech 70. minulého století se boural starý farní kostel, aby se na jeho místě postavil nynější nový kostel, zmizel i náhrobek Horácův. Jeho památka jako podivína žila však dále v různých historkách a anekdotách až do našich dnů.
     Po smrti Albertově spadlo panství rudoltické zpět na lenního pána biskupa olomouckého, jelikož Albertem vymřel rod Hodiců po meči. Biskup však nechtěl zadlužené statky vzíti v tomto stavu nazpět. Proto byla na statek rudoltický uvalena nucená správa. Správcem ustanoven pan Antonín z Kašnic, který likvidoval dluhy panství rudoltického tím, že vzdálenější dvory rozparceloval a jednotlivé části rozprodal novým usedlíkům. Tak povstaly v letech 1780 – 1784 nové osady: Amalín, zvaný po manželce Kašnicově Amalii, Antonínov – osada položená nad Kobernem (nyní s ním sloučená), Grundek u Dolních Povelic a Kašnice – mezi Fulštejnem a Matějovicemi. Noví usedlíci byli – aspoň v Amalíně – ponejvíce z Úvalna a okolí, jak vykazují rudoltické farní matriky.
     Panství takto oddlužené dal biskup Olomoucký lenním právem šlechtickému rodu svobodných pánů z Badenfeldu. Znak jejich, původně umístěný nad hlavní zámeckou branou, lze nyní viděti nad dveřmi obytného domu velkostatku rudoltického. Páni z Badenfeldu převzali pak statek do vlastnictví, když po roku 1848 bylo zrušeno zřízení patrimoniální a lenní panství přecházela do majetku těch držitelů, kteří je toho času právě měli. Rodina Badenfeldů byla zdejšími osadníky všeobecně chválena jako lidumilná a přátelská. Než nová hospodářská situace vzniklá zrušením roboty, kdy bezplatné pracovní síly statkářů naráz vypadly a strojů hospodářských dosud nebylo, přinesla s sebou nemalé nesnáze zvláště pro menší panství. Na svých životních potřebách páni neslevili (nebo jen velmi málo), synové, sloužící u husarů ve Vídni mnoho potřebovali, takže rodina Badenfeldů se nemohla na statku rudoltickém udržeti. Proto prodali v osmdesátých letech minulého století zámek i panství krnovskému továrníku Steuerovi.
     Steuer vzdálenější části panství, jako třeba lesy kolem Dubského mlýna u Fulštejna odprodal. Po prvé světové válce dokonce prodal zámek a dvůr rudoltický jakož i tzv. Zelený les (Grünwald) u Nového lesa továrníku Heřmanu Brücknerovi z Červené vody a podržel si pouze část bývalého rudoltického panství tzv. Vrchní les (Oberwald).
     Brückner konečně prodal r. 1942 zámek a květnou zahradu mezi zámkem a osadou koňskému handlíři Františku Andersovi z Rudoltic, ponechaje si pouze dvůr, pole a les. Tak dějinný vývoj zámku a panství rudoltického dál se od velmožných bohatýrů středověkých přes šlechtické rody nové doby až ke koňskému handlíři našich dnů. Jako by neviditelným písmem bylo napsáno na zchátralých zdech dnešního zámku: Sic trausit gloria mundi – Takhle mine sláva světa.
     Od dávných dob bývala zámecká kaple poutním místem. Uctíval se tam tzv. Svatý kříž rudoltický, jenž se těšil veliké důvěře věřících v místě i v dalekém kraji. Na svátek „Povýšení sv. kříže“ dne 14. září každého roku bývala hlavní pouť. Z daleka široka sjížděli a scházeli se poutníci již den před svátkem a na svátek sám. Hostince, zvláště starobylý hostinec „U černého orla“ naproti zámku, měly svůj veliký den v roce, kdy se hodně vydělávalo. Poutníci přicházeli i ze zahraničí od Hlubčic, Prudníka a Nisy. Kostelík, zámek a náměstí bývaly plny lidu. Hlučno a veselo bylo jako o pouti. Býval to sváteční, slavný a radostný den celé obce.
     Koncem druhé světové války sloužil zámek různým účelům. Když začaly na říšskoněmecká města dopadati anglické a americké bomby a začal útěk z velkých měst, sloužil zámek nějaký čas za vítaný útulek. Kterýsi průmyslový podnik z ohrozených měst najal části zámku, které majitel sám neobýval, provedl adaptace rozděliv veliké zámecké místnosti v malé byty a ubytoval tam matky s dětmi svých zaměstnanců. Při adaptaci vzala za své též krásná veliká hala nad zámeckým schodištěm, kde stávala dvě krásná železná brnění rytířská ze 16. století. Nedlouho po ubytování rodin musily tyto opět ustoupiti novým „vznešenějším“ hostům. Do zámku se nastěhovala totiž přímo z Berlína část Goebelsova ministerstva propagandy a sice oddělení odposlouchací. Kdo v obci měl jenom poněkud slušný kumbálek volný, musil si vzíti někoho z ministerstva do bytu. Rázem stoupaly ceny na černém trhu potravin do závratné výše. Poštovní úřad byl zesílen, telefonní linky rozšířeny, zavedena nepřetržitá denní i noční služba telefonní. V zámku měli pouze kanceláře a skvostné rozhlasové přijímače, jimiž ve dne v noci odposlouchávali vysílání z ciziny, pak je zpracovali a podávali dále do Berlína nebo přímo do hlavního stanu, s nímž měli pravidelné kurýrní spojení. Když se východní fronta přibližovala k říšským hranicím, dalo „slavné“ ministerstvo propagandy do zaječích a odpoutalo se až do Kastelu. Co se pak s ním stalo, ví jenom sám Pán Bůh.
     Potom se nastěhovala do zámku Hitlerjugend – tábor pro předvojenskou výchovu Hitlerovy mládeže. Ti dorazili zámek a nakonec i oni utekli před blížící se frontou. Dne 24. března 1945 obsadila Rudoltice Rudá armáda. V bojích o osadu bylo v zámku polní obvaziště německé armády.
     Po válce sloužil zámek prvnímu MNV za úřední místnosti. Když se pak MNV přestěhoval (po sloučení) do Vsi a poslední majitel zámku byl odsunut, osiřel zámek nadobro. Dnes zej prázdnotou. Vytlučenými okny vane vítr, stropy v některých místnostech se bortí, voda do nich zatéká. Všude je ticho, jen ptáci poletují opuštěnými chodbami a komnatami zámeckými.
 
 
SLAVNOST ZAVĚŠENÍ ZVONU
 
     Dne 28. 9. 1948 konala se v obci slavnost „Zavěšení zvonu“ na věž místního kostela. Zvon váží 120 kg a pochází z kostela v Hrušvicích (Volyň). Byl pořízen z příspěvků farníků a zavěšen na tamním kostele asi v r. 1935. Po příchodu Němců na Volyň za II. světové války v r. 1941 měl býti zvon při sbírce kovů pro válečné účely odveden do Rovna. Dovezen tam sice byl, ale nebyl odevzdán. Prozatím byl uložen na faru v Rovně a po několikanedělních byl tajně odvezen do Martinovky a tam zakopán. V zemi byl až do r. 1947. Při reemigraci Volyňských Čechů byl jimi převezen (asi 15. 5. 47) do zdejší obce. Slavnosti konané 28. 9. 48 se zúčastnili také Jos. Stříž a Jindř. Křenek, kteří za I. světové války poznali Volyňské Čechy a po válce na Volyň zajížděli.(Podle vyprávění Jos. Zemby č. 10)